První čtení Matouš 11:25-30
Druhé čtení Galatským 6:2
Písně z ev. zpěvníku: 32, 635, 699, 684, 649

Kázání:


Ve jménu rodiny

Člověk je odjakživa společenský tvor. Rádi se setkáváme s druhými lidmi. Máme potřebu s druhými mluvit o našem životě a také někdy vidíme, že je dobré někomu s něčím pomoci. Určitě jste se už ale někdy potkali s člověkem, který má rád samotu, nebo jste sami zrovna chtěli mít od lidí klid, někde se schovat – před světem, možná i před Bohem a mít chvíli času jenom pro sebe.

Dnešní doba se vyznačuje zaměřením se na jednotlivce. Z reklamních sloganů můžeme často slyšet slova jako: „užij si“, „zasloužíš si to“, „ochutnej“, „vyzkoušej“, „nepropásni tuto příležitost“. Bůh po nás nechce, abychom se vzdali všech dobrých věcí tohoto světa, vždyť On svět stvořil a člověka povolal, aby naši zeměkouli dobře spravoval.

Co je tedy problémem těchto lákavých nabídek? Člověk přece většinou nemyslí jenom na sebe, jde mu o dobro jeho manžela, manželky, o to, aby děti mohly vystudovat školu, aby se vnouček neměl špatně, aby si jeho přátelé dobře užili společnou oslavu. To všechno jsou dobré věci, málokdo by řekl, že myslet na své blízké není důležité. Kam v tom případě, ale pronikají tyto individualistické nabídky?

Člověk může žít na první pohled celkem počestný a příkladný život a při tom se ho slova o vzájemném nošení břemen vůbec nemusí dotýkat. Jak je to ale možné? Člověk jednoduše není dokonalý. Nejsme Bohem, abychom viděli svět v celé jeho spletitosti. Když myslíme na sebe a své potřeby, lehce přehlédneme potřeby našich blízkých. Když myslíme na své blízké, můžeme přehlédnout životní příběhy a potřeby dalších lidí. Někomu se dokonce může stát, třeba jenom podvědomě, že si ve vztahu k ostatním lidem vytvoří tzv. konzumní závazek. „Dokud mi budeš projevovat lásku, budu ji i já projevovat Tobě, ale jestli ne...“ a zbytek si už můžete domyslet. Kdo sleduje současné filmy nebo seriály, může vidět, že téma rodiny nebo blízkých přátel je zde často vykresleno v těch nejlepších barvách. Člověk tak nějak přirozeně souzní s tím, že rodina a přátelé jsou ti nejbližší a také nejdůležitější. - Když se však toto myšlení setká se zlými úmysly, nemusí být daleko k tomu, že ve jménu rodiny a blízkých přátelství v těchto seriálech dochází k mnoha ublížením, poškozením, vraždám a někdy třeba i k vyvraždění sousedního panství či království. Když se podíváme zpátky do historie, zjišťujeme, že to není pro lidi nic zas tolik cizího. Někdy to byly rodinné vztahy, jindy nadřazenost jednoho národa nad druhým, ale vždycky člověk upřednostňoval dobro pro sebe a své blízké nad dobrem všech ostatních.

Když se však člověk obrátí cele k Bohu a začne poznávat jeho lásku, pomalu se mu začnou otevírat oči a začne vidět život, ať už ten svůj nebo druhých, v širších souvislostech. Vždyť láska je podobně jako nenávist nakažlivá. Kdo se jednou nadchne Boží láskou, chce ji předávat dál.

 

Břemeno

Apoštol Pavel píše Galatským, že mají nosit břemena jedni druhých. Píše to jako příkaz. Když to budou dělat, naplní tak zákon Kristův. Břemeno, min. pro mě skoro archaické slovo, můžeme chápat jako něco těžkého. To není tak těžké si představit. Na náboženství pro děti jsme si povídali o tom, že mají silnější pomáhat těm slabším a to je třeba, když potřebuje někdo pomoc při stěhování těžkých skříní a klavíru obzvlášť důležité.

Břemeno však můžeme chápat také jako břímě nebo přítěž a zde už to nemusí být těžký předmět, ale třeba smrt blízké osoby, potíže v práci, obtíže v partnerském vztahu nebo ve výchově dětí. V tom všem se máme s druhými sdílet, pečlivě je vyslechnout, udělat si na ně čas a třeba je také povzbudit, nebo se s nimi sdílet o podobné situaci, kterou jsme prožili my sami. Důležité je si však také uvědomit, že břemena (zvláště ty osobní) máme nosit jeden druhému a ne o nich pak mluvit s každým, koho potkáme. Pak se toto nesení míjí svým účinkem a může to být i ke škodě, zvláště toho, kdo pod nějakým břemenem trpí.

Existuje však ještě jeden způsob, jakým můžeme toto břemeno chápat. Přivádí nás k němu předchozí verš. „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.“ Není nám vlastní přivádět někoho, kdo udělá něco špatného, na pravou cestu. A Duch mírnosti? Vysoká míra empatie a dovednost mluvit s druhým o jeho problémech s láskou je také něco velmi těžkého. Přesto však i tímto způsobem můžeme nést břemena jedni druhých. Když vidíme, že si někdo svým jednáním ubližuje a nebo třeba nejen sobě, ale i druhým, nechat ho v tom a s láskou ho neupozornit na to, co možná sám nevidí, by bylo přinejmenším nezodpovědné. Někdo má třeba problémy s alkoholem a víme, že když ho budeme do pití ještě povzbuzovat, mohlo by to s ním skončit zle. V takovém případě děláme dobře, pokud se mu snažíme v Duchu mírnosti pomoci.

 

Zákon Kristův

V dnešní době známe diakonii, charitu a různé další organizace, které poskytují pomoc druhým lidem. První církev však byla jednou z mála organizací tehdejší doby, která pomoc druhým zahrnula mezi své priority. Byla tím svým způsobem jedinečná. Odkud tedy přichází tato touha, toto poslání žít život ne jenom sám sobě, ale také pro druhé? Pavel píše, že když jeden druhému budeme takto pomáhat s jeho těžkostmi, naplníme tím zákon Kristův.

Je důležité uvědomit si, že jsme to vlastně my, komu jsou břemena nesena! Ježíš praví: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Ale počkat, Ježíš nám nabízí odpočinutí, nabízí nám pomoc s našimi břemeny, ale jaké je to břemeno, které netíží a které na nás chce vložit?!

Není to nic víc, ale také nic míň, než zákon Kristův, abychom Boha milovali a abychom milovali své bližní jako sebe samé.

Neste břemena jedni druhých, tím projevíte lásku. Tím na vás půjde vidět, že Boha milujete a že milujete také své bližní.

Někdy je to skryto moudrým a zjeveno maličkým, že totiž život pro druhé, je daleko smysluplnější a bohatší než hledání toho, co je pro mě samotného tím nejlepším.

Samozřejmě, že ani druzí nejsou dokonalí a mají své chyby. Vidět v nich však to dobré, přát jim společenství s Bohem a také materiální dostatek a pokojný život, nás však vede k tomu, je mít i přesto rádi. Nejvíc nás v tom pak povzbuzuje ohromující velikost Kristovy lásky k nám; Ježíše Krista jako Boha a člověka, který dal úplně všechno, aby pomohl každému z nás. Stal se jedním z nás, rozumí nám, jaké je to být člověkem, podepírá nás, i ve chvílích, kdy se naděje ztrácí a nevíme, kterým směrem se v životě dát.

 

Nechat nést

Pavel nás vyzývá k tomu, abychom jedni druhý břemena nesli. Pro některé z nás to může znít jednoduše. Vždyť to je něco, co znám, co se snažím každý den dělat. Existuje však ještě druhá strana téže mince.

Je důležité si uvědomit, proč vlastně druhým pomáháme. Proč dáváme svoje finanční prostředky na pomoc druhým. Proč přijímáme v lásce jeden druhého. Důvodů existuje samozřejmě víc, ale uvedu dva zásadní:

  1. Jedním důvodem je už jenom to, že Bohu patří celý svět, a to včetně našeho života. A tak pomocí druhým můžeme vyjadřovat vděčnost za svůj život.

  2. Druhým důvodem proč druhým pomáháme je, že láska k druhému člověku je nám dána od Boha, jak slyšíme v 1. listu Jan. 4, 7-8: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“

 

Pokud si tato slova o Boží lásce a milosti k nám, kterou projevil už ve stvoření, ale pak ještě mnohem více skrze svého Syna, nenecháme proniknou až k srdci, může se nám stát, že budeme druhým bránit v tom, aby nám projevovali svoji lásku. Když druhého nenecháme, aby nám pomohl, bráníme mu tak ve skutku lásky, který pro nás chtěl vykonat. Náš bližní zjistí, že ačkoliv chtěl pomoct, jeho pomoc vlastně nikdo nehledá a tak už se příště, když to bude třeba ještě potřebnější, nemusí ani zeptat. Je tedy důležité, abychom si nesli břemena jedni druhých, ale také, abychom je dovolovali našim bližním nést. Když se se svými problémy a těžkostmi zcela uzavřeme jenom do sebe a nezeptáme se na pomoc, nebo pomoc druhého pro své mínění o sobě odmítáme, uzavíráme tak možnost druhému projevit svou lásku a v neposlední řadě se živíme myšlením dnešní doby, že ten, kdo je nakonec ze všeho nejdůležitější a kdo to přece všechno zvládne, jsem já sám.

Možná, že někteří podotknou, vždyť já to přece zvládnu sám, proč bych si do toho měl nechat mluvit ostatní? Vždyť také sám Ježíš potřeboval podporu a povzbuzení druhých, když po učednících v Getsemanské zahradě chtěl, aby s ním vydrželi a bděli. A stejně tak Pavel, ač byl horlivým misionářem, těšil se, až zavítá do sborů, které na svých cestách založil a načerpá nových sil. Nechci, aby to vyznělo tak, že nemáme mít žádné soukromí. Každý člověk potřebuje mít svůj čas pro sebe, čas, kdy si odpočine od světa i od lidí. Chci vás ale povzbudit k tomu, abychom nejen ze srdce pomáhali druhým, ale také jim dávali příležitosti, aby nám svou pomocí mohli projevit lásku, ke které nás vybízí náš Pán.