Vracíme se takhle do Prahy a vlak najednou zastaví v nějaké dědině na nádraží. Neřeším to... děje se to pořád. Po chvíli však začnou někteří lidé vystupovat z vlaku ven. Říkám si, v pohodě, vlak je přecpaný lidma, kuřáci si jdou zakouřit, někdo si dá pivko... Čekáme však už nějakou dobu a lidé kolem se začínají zajímat, co se děje. Jako první se k nám dostane verze, že někdo skočil pod vlak, ale přežil to... Už to zní dost nedůvěryhodně, postupně se objevují nejprve hasiči, pak policie a rychlá. Lidé horlivě diskutují o tom, co se děje. Zjistíme, že celý incident způsobila jakási paní. Vyvedou ji k nádražní budově, hodí přes ni stříbrno zlatou pokrývku a ona sedí a po chvíli si zapálí. Hasiči s ní debatují, je to pár desítek metrů od místa, kde stojíme. Nějaký klučina se zeptá, nejspíše otce, zda jdou policajti někoho zastřelit. Ten sarkasticky poznamená, že ne, ale že tu paní by měli. (Kvůli ní totiž vlak stojí a nejede dál.) Klučina se pak ještě několikrát zeptá, jestli tu paní opravdu zastřelí. A nějaká paní poznamená, že by ho jiná paní, nejspíše matka, neměla nechávat tolik se dívat na kriminálky. Mezitím se dozvíme druhou teorii, že v sousedním vagóně se nějaké paní udělalo natolik špatně, že musel vlak zastavit a vynesli ji ven. To už znělo věrohodněji, jakýsi muž si předtím totiž průvodčímu stěžoval, že lidé ve voze "umírají vedrem". Paní pak odvedli do záchranky dva silní muži z rychlé nebo od hasičů a po nějaké době, co s ní mluvilo několik lidí, si ji odvedl jiný muž zpátky do vesnice. Hlášení staničního rozhlasu oznamovalo cestujícím, že vlak se brzy rozjede a tak všichni nastoupili zpátky do přeplněného vlaku. Pracovník drah, který nastoupí jako poslední, je dotázán jedním z cestujících, co že se vlastně stalo. Dozvíme se, že paní nejspíše chtěla skončit se životem, ale na poslední chvíli ji někdo zachránil. Stejně však došlo k nějakému nejspíš drobnému zranění...
Mrzí mě, že někdo se cítí tak bezradný, že si sáhne na život. Mrzí mě, že to není ojedinělý případ. Mrzí mě i reakce cestujících a to, čemu všemu byli schopni uvěřit. Mrzí mě i má netečná reakce.
Zrovna dnes jsem četl příběh/zamyšlení od Ladislava Heryána z jeho knížky "Exotem na této zemi" - kapitolku o vnitřní svobodě (doporučuji). Mluví v ní o lidské touze po naplnění, po pravé svobodě, kterou člověk hledá ve všem možném, a když ji stále nenachází, stává se zoufalým. Někdy se pak odváží i podobného činu jako paní, kterou jsme míjeli. Věřím tomu, že takovéto naplnění člověk může nalézt pouze v Bohu. Věřím také tomu, že člověk nemusí být učenec, ani mít diplom k tomu, aby přijal, že Bohu na člověku záleží, ať už je jakkoliv zoufalý a jakkoliv špatný, a že ho má rád, že i jeho život má pro něj větší význam, než si sám dokáže představit.

Modlitba
Pane, kéž prosím automaticky nevěříme všemu, co čteme a slyšíme,
kéž víme, že Tobě na každém z nás záleží, a že nechceš, aby člověk,
jakkoliv už je zlý a zkažený, zemřel. Díky, že jsi Bohem, jenž vede 
člověka ze smrti do života. Prosíme, dávej se nám poznat i v našich
trápeních a starostech. Dávej nám sílu a odvahu jít životem dál.