MO: Matěj Opočenský (farář vršovického sboru ČCE) AR: Aleš Rosický 

Ahoj Aleši, začátkem října roku 2018 k nám do Vršovic nastoupíš na vikariát (roční povinná příprava absolventů teologické fakulty na službu faráře v ČCE). Jsem za to moc rád a těším se na spolupráci.

Když jsme se naposledy viděli, poprosil jsem tě, abys něco o sobě napsal do zářijového čísla našeho Sborového dopisu Katakomby. Pak tak nějak vyplynulo, že nejlepší forma představení by mohla vzniknout na základě rozhovoru. Na signály.cz jsem našel tvůj blog, kde jsi o sobě už pár slov napsal, otevřel jsi mi tím široké pole otázek.

„Nedávno jsem dostudoval evangelickou teologii, rád píšu, cestuji a sním. Mou oblíbenou zábavou jsou deskové hry, jízda na kole, stolní tenis, chození po horách, ale především jsem rád se svými přáteli. Jako podstatné však vidím nechat se v životě vést Ježíšem po Boží cestě, jakkoliv je to někdy náročné, když existuje milion jiných věcí, které se nás snaží zaujmout. Nejen, ale také proto jsem založil tento blog, aby mohl být povzbuzením, nakopnutím a zpestřením pro každého, kdo netouží pouze sedět a rozjímat nad bídou svou a bídou světa, ale chce přijímat dar života a sdílet ho s ostatními. „Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci - naději, spánek a smích.“ Immanuel Kant“

 

MO: Zajímalo by mě, o čem nejraději sníš?

AR: Ahoj Matěji, děkuji za otázku. Naposledy to byla nejspíš návštěva Izraele. Letošní prázdniny jsme měli s manželkou možnost jej navštívit a jsem za tu zkušenost vděčný. Marnotratně si někdy básním o střešních zahradách a jejich navrhování :D. Zhruba před třemi lety jsem začal toužit po tom, aby v naší církvi bylo více místa pro modlitbu. Proto jsme tehdy poprvé uspořádali setkání: Pane, nauč nás modlit se.

 

MO: Jsem rád, že jste s tou modlitební iniciativou začali a jsem rád, že jedno setkání proběhlo i ve Vršovicích. Mohl bys ji v krátkosti představit?

Jedná se o modlitební setkání, jednou za měsíc po pražských sborech ČCE. V prvních 2 letech nám vždy řečník pověděl něco o určité části/službě naší církve, např. o práci s dětmi nebo o synodní radě a ve druhé části jsme se pak za danou oblast církve a za církev obecně modlili. Kromě toho se na setkání čte žalm a zazpívá několik písní. Po setkání následuje občerstvení. Poslední rok jsme se více než církvi věnovali tématu modlitby a snažili se modlitbu pojmout kreativně. Poselstvím bylo, že modlit se nemusíme pouze tak, jak jsme zvyklí, ale můžeme mnohými dalšími způsoby. Na jednom setkání jsme např. vytvářeli „řetěz vděčnosti,“ kdy jsme každý na pět papírků napsali, za co jsme vděční, každý papírek slepili lepidlem do kroužku a všechny kroužky jsme pak spojili dohromady a naše vděčnost se jakoby zhmotnila do barevného řetězu před námi. Ještě není jisté, zda setkání budou pokračovat, ale pokud ano, rád vás o tom budu informovat.

 

MO: Každá cesta má svoje radosti a strasti. Vzpomínáš na nějakou svou cestu nejraději nebo bys naopak na nějakou nejraději zapomněl?

AR: Takových vzpomínek je mnoho. Zrovna teď nedávno jsme byli na pár dní na Šumavě a trochu jsme to přehnali s kilometry, takže jsme docházeli za tmy a unavení. Zpětně jsem ale za tuto zkušenost rád. Asi nezapomenu na tu krásu, když nám cestu k nouzovému nocovišti ozařovalo světlo měsíce.

 

MO: To znám. Na táboře s dětmi jsme měli plánovaný večerní pochod, ale i tak jsme přišli později, než jsme zamýšleli... Měsíc nám byl krásným průvodcem.

Píšeš o hrách. Ve vršovickém sboru najdeš několik náruživých hráčů deskových her, jaká je tvá nejoblíbenější? A také ve sboru najdeš hráče ping-pongu. Pomohl bys mi uspořádat pingpongový turnaj? Ve sboru máme jeden stůl, na který se už léta práší, a já jsem ještě nesebral odvahu miniturnaj zorganizovat.

AR: To rád slyším. Těžko říct, která je má nejoblíbenější, vzhledem k tomu, že neustále objevuji nějaké nové. Ke klasice, kterou skoro nikdy neodmítnu, patří Osadníci z Katanu. Oslovila mě například také Agricola, Bang! nebo Jungle Speed, což je spíš karetní hra na postřeh. Ale našlo by se spoustu dalších.

Bude-li o miniturnaj zájem, tak proč ne. Rád si zase opráším své dovednosti. Hrávali jsme ping-pong hlavně na Travné.

 

MO: Travná je legendární. Na stránkách máš na ni odkaz. Ve sboru jsou lidé, kteří mají na tuhle destinaci krásné vzpomínky. Mohl bys ji představit nám, kteří tam nikdy nebyli?

AR: O Travné bych mohl dlouze povídat. O její historii a jejím vlivu na účastníky jsem psal svou diplomovou práci. Travná patří mezi tzv. místa setkávání, kde se mládež na tajňačku, pod nálepkou rodinné rekreace manželů Petrových, setkávala za minulého režimu. Adolf Petr byl tehdy farářem v Javorníku, který leží pár kilometrů od Travné. Obsahem setkání byly především pracovní brigády, ale byl zde i duchovní program. Mladí lidé se mohli setkat se svými věřícími vrstevníky, a to jak místními, tak zahraničními. Navázalo se zde nejedno přátelství. Zároveň to bylo společenství otevřené i lidem, kteří s církví neměli nic společného. Jak někteří vzpomínají, o otázkách víry se zde svobodně mluvilo a nejen o nich. Travná si prošla různým vývojem, což je na delší povídání. V určitém smyslu však zůstal hlavní obsah setkávání zachován. A právě setkávání samotné považuji za ten klíčový aspekt. Jedná se většinou o setkávání mladých lidí v křesťanském duchu. Kolektiv je moc milý a člověk se brzo začne cítit jako doma. Toto léto Travná oslavila 50 let své existence. Jednotlivá setkání navštěvují řádově desítky účastníků. Kdyby měl někdo zájem, můžu zapůjčit Almanach, který vyšel příležitosti 50. výročí.

 

MO: Tahle otázka je na tělo, tak na ni nemusíš odpovídat. Co pro tebe znamená nechat se vést Ježíšem? A byl jsi někdy v situaci, kdy ses Ježíšem nechtěl nechat vést? Jak ses s tím vyrovnával?

AR: Ač je tato otázka těžká, mám za to, že by si ji každý měl sám sobě někdy položit. Ptám-li se, kdo mě vede, vybaví se mi slovo vedoucí, v kontextu NZ pak Pán. Někdo, kdo má autoritu, kdo má právo směřovat můj život určitým směrem a určitou cestou. Nechat se Ježíšem vést pro mě znamená nejprve být ochoten mu naslouchat, v tom všem nejen pražském ruchu se zastavit a udělat si na něj čas, na modlitbu, na Boží slovo. Ale jak píše ve své epištole Jakub, „ukaž mi svou víru bez skutků a já Ti ukážu svou víru na skutcích,“ tak nemůžu říct, že tomu vždycky dostávám. Krásně to vyjádřil na přednášce na křesťanském multižánrovém festivalu United nebo ve své knize Nevyžádané rady mládeži, Marek Orko Vácha, když označil nevyužité příležitosti ke konání dobra jako hříchy dnešních lidí. Trochu to teď parafrázuji. Asi bych neřekl, že jsem zažil v životě nějakou zásadní věc, kdy bych Bohu vší silou vzdoroval. Spíše si stále více uvědomuji, že je potřeba dávat si pozor na věci, které odvádí naši pozornost někam úplně jinam. V takových chvílích se mi někdy stává, že o Bohu jakoby nevím a dříve nebo později toho pak lituji.

 

MO: Ve svém představení na Signálech.cz píšeš o bídě. Co vnímáš jako bídu tohoto světa? V čem je pro tebe evangelium lékem?

AR: To je pro mě velmi široký pojem. Jako příklady můžu uvést třeba: neutěšené lidské vztahy, globální problémy, nenávist, všudypřítomné zaměření se na sebe nebo i nespravedlivé poměry mezi chudými a bohatými v některých zemích světa, a i tak je to dosti neúplný výčet. Tím, že někomu řeknu evangelium, ho nevyléčím ze smrtelné choroby, ani nebude o milión bohatší. Evangelium dává životu naději, nový rozměr, zdravý postoj k sobě samému i k druhým lidem. Proto s ním úzce souvisí i nepopulární soud a s ním uvědomění si vlastní hříšnosti a nedokonalosti. Skutečnost, že vím, kým jsem milován, a jak důležitý pro Něj jsem, a to i přesto jaký jsem, mi dává prostor a sílu Jeho lásku předávat dál. Smutné je pak, když to zůstane pouze u slov.

 

MO: Studium a život na ETF UK každého nakonec nějak poznamená. Já mám pocit, že to bylo jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí, i přesto že stále moc nechápu, proč jsem se tak rozhodl. Jak jsi prožíval čas na fakultě ty? A máš nějakou oblíbenou katedru?

AR: Mě by tedy více zajímalo, jak jsi to měl Ty? Já již šel studovat s vědomím, že chci být jednou farářem. Mám-li být upřímný, tak tenkrát jsem byl plný energie a nadšení. Teď nad věcmi spíše rozvažuji a kriticky o nich přemýšlím, což se do praxe hodí pouze někdy a trochu mě to brzdí v tom něco začít. Studentská léta byla příjemná, někdy náročnější, jindy spíše pohodová. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a setkal se s mnoha pro mě novými odlišnými názory na věci, na které jsem měl dříve pouze jeden pohled. Ale to je asi pocit každého, kdo šel studovat vysokou školu a zjistil, že jeho dosavadní znalosti byly jen špičkou ledovce.

MO: Rád ti odpovím. Se mnou je to ale trochu těžké. Já moc po gymplu nevěděl, kam se vrtnout. Táhla mě historie, ale ukázalo se, že moje znalosti jsou chabé. ETF mi byla doporučená jako skvělé místo, kde je historie taky a hlavně spousta skvělých lidí. Teologie jako taková a vlastně ani farářina nebyla úplně v popředí, ale přijímačky jsem zvládl a ostrá výměna názorů s jedním ze starších studentů, který v komisi zasedal, mě utvrdila, že jestli mě vezmou, fakt se nudit nebudu.

I když farářina v nějakých divokých úvahách byla od začátku, teprve časem po obrovském množství rozhovorů s mými studentskými kumpány a také učiteli dostávala nějaký realistický tvar. Dokonce na půl žertem říkám, že jsem na fakultě uvěřil. Došlo mi, že má svým způsobem civilní víra je taky víra, a že je víc takových lidí jako já, a že mě neskutečně baví o ní přemýšlet. Vikariát pak byl pro mě formací, při které jsem zjistil, že mě baví spolutvořit církevní společenství a kupodivu si troufám i na roli faráře. Nějak prostě to všechno (teorie, praxe a i já v tom) zaklaplo do sebe a začalo to dávat smysl. A ČCE řekla, že můžu.

- konec první části -

Článek je oficiálně publikován ve Sborovém dopise Katakomby za měsíc září. Druhá část rozhovoru vyjde v následujícím čísle. (Stejně tak článek na mém blogu)
http://vrsovice.evangnet.cz/wp-content/uploads/2018/09/katakomby_1809_booklet_fin.pdf