K sobě: Znamení doby, ty zbořené chrámy?

Ne to ne, však myšlenky se rozletí v dál.

Nádherná.

Pohleď na ty krásné a velkolepé stavby!               //Nezůstane kámen na kameni.

Co člověk spojil – bum, bác…

Já moc bych si přál… tak proč tolik vzruchu,

Kde ve všem tom ruchu já schovat se mám?

 

Pak k Bohu: Vždyť nebydlíš v chrámech, ten slavný už padl,         //kolem roku 70

Teď svobodně každý v svém srdci Tě má.

V lásce a opravdovosti.

Ve věrnosti.

Tak dál, tam kam až dar slova může se donésti,

přijď a navštiv nás.

A ve světle Velikonoc,

ve světle tvého vzkříšení,

ve světle nového dne nového života

zbuduj si svůj chrám v našich srdcích,

v životech prahnoucích po kráse, prahnoucích po lásce,

žíznivých a hladových

jež smyslem a radostí naplnit umíš jen ty sám.

Tak přijď a ve světle Velikonoc

si v nás zbuduj svůj chrám.