Potkal jsem jitřenku, jarní a ochotnou,
viděl jak břemena lidí si bere,
potkal jsem dívku, co netrpí únavou,
říká jen: "pomohu, ráda a směle",

Ta malá dívenka rostla a rostla,
lidem dennodenně břemena nosí,
Už jenom poznat ji, to byla pocta.
Jednoho dne v noci, budí se zlostí...

Pak již víc neviděl, jsem její krásu,
lidem se vyhýbá, břemen se hnusí,
vybledla jitřenka, svit, moment času,
nehoří, nepěje, skomírá zlostí.

Proč jen se krása tak lehounce ztratí?
Proč jen se láska vytratí náhle?
Proč jen se člověk tak přetrpce snaží?
stále nic nemá, když bere si stále.

Kdo dává, přijímá víc, než-li sám dal,
nejenom pro sebe pomáhá druhým,
Kdo by jen plán Boží pro sebe hledal,
smí jako mladík, jak jitřenka vzejít.

Království Tvé ať každého dne,
přichází do srdce mého,
ať radost tvá jenž v pomoci je,
uchrání mé srdce ponurého.