MO: Matěj Opočenský (farář vršovického sboru ČCE) AR: Aleš Rosický
Odkaz na první část rozhovoru

MO: S čím vstupuješ do vikariátu ty? Máš nějaká očekávání? Máš z něčeho obavy?

AR: Částečně s velikou neznámou, jelikož vůbec nevím, jaké to bude. Zároveň si uvědomuji, že co se týče praktických věcí farářské práce, mám se ještě mnohé co učit. V zásadě však s nadějí, že přijdu na to, jak toto povolání vykonávat ke prospěchu všem. Za svůj život jsem pracoval hlavně s mládeží a trochu s dětmi, na praxi jsem si sice vyzkoušel třeba vedení biblické hodiny, ale budu rád, když se právě s ostatními generacemi lépe seznámím.

 

MO: Je něco, co se ti na ČCE líbí a něco, s čím se naopak pereš?

AR: Jako každá církev, i ČCE má své pro a proti. Ačkoliv většinu svého života navštěvuji bohoslužby ČCE, zavítal jsem občasně i do jiných společenství a mám za to, že mě v mnohém obohatily. Na ČCE se mi líbí to, že člověk není veden k tomu nutně věřit té či oné nauce, nebo věřit tím či oním způsobem. V tomhle její svobodnou atmosféru oceňuji. V některých oblastech jsem ale spíše konzervativnější než většina církve (tím nemyslím využití moderních technologií ve sborovém životě, tam rozumnou míru inovace naopak vítám). Například jsem rád za to, že se v ČCE mluví o politické situaci, ale přijde mi, že témata, o kterých se v ČCE v posledních letech mluví, jsou možná populární, ale ne nosná. Více než diskuze o politice a sexualitě bych v církvi uvítal, kdyby se začalo mluvit o Ježíši Kristu, o misii a o duchovním životě. Uvědomuji si však, že je to i moje otázka, se kterou se již dlouho vyrovnávám. Pozitiv i negativ bych našel ještě hodně, nicméně jsem před pár lety přijal názor, jež je zahrnut i v citovaném článku z mého blogu, že je k ničemu sedět a zoufat si, ale je třeba jít a něco s tím udělat. Snad i to bude součástí mé vikářské práce.

 

MO: Výborně. Kristus a duchovní život, to jsou pilíře víry. Misie je v dnešní době těžké téma. Máš nějaké konkrétní nápady, jak dnes o ní mluvit a jak ji hlavně dělat? Přeci jen, je to téma citlivé a máš pravdu, o ní se v ČCE mluví spíš s rozpaky (mě nevyjímaje).

AR: Možností je mnoho, na jednu stranu je důležité přistupovat k druhým lidem s úctou a respektem k jejich vlastnímu přesvědčení. Na druhou stranu věřím tomu, že jsme k šíření evangelia Kristem povoláni, a že mnoho lidí v dnešní době někoho/něco hledá. Nechci se zde ale pouštět do neodborné analýzy společnosti. Mám za to, že každý člověk je originál a měl by mít tu možnost, aby se mu někdo věnoval osobně. Z toho, co jsem slyšel od ostatních, kteří se tímto tématem zabývají, tak neexistuje jeden konkrétní způsob, jak dělat misii správně. Ale to není argument pro to něco nezkusit. Spíše by to mělo vést k tomu více se zamyslet nad tím, jak dělat misijní práci přirozeně a svobodně. V Krnovském sboru, odkud pocházím, probíhaly kurzy Alfa a Objevování křesťanství a přineslo to své ovoce. Vím, že něco podobného se děje i v libeňském sboru. Ač jsem daný materiál zatím neprocházel, dva naši přátelé pořádají také kurz Objevování křesťanství a mají s ním velmi dobré zkušenosti. V teologických kruzích se pak mluví o tzv. Missio Dei – tzn. Misie Boží, kdy to nejsme my, kdo dělá misijní práci, ale Bůh, který ji dělá skrze nás.

 

MO: Vím o tobě, že jsi z farářské rodiny. Jak je těžké, nebo naopak lehké přemýšlet o tom, že se sám staneš farářem?

AR: Ani moc nevím. V poslední době řeším spoustu jiných věcí, které mi přemýšlení o tom nějak zastírají. Začínám si ale více uvědomovat, že bude složitější najít společný čas s manželkou, která má volno takřka pouze o víkendech. Jsem rád za to, že faráři v mém okolí, které znám, jsou otevřeni o těchto věcech a svých zkušenostech mluvit.

 

MO: V úvodu jsi zmiňoval, že jsi ženatý. Mohl bys představit i svou manželku? A jak se dívá na to, že chceš farářovat?

AR: Moje žena se jmenuje Rut a momentálně pracuje jako asistentka auditora ve společnosti PwC. Lidé se jí často ptají, v čem spočívá její zaměstnání a já za ni vždycky říkávám, že jezdí po velkých firmách a kontroluje jim účetnictví a další věci, které jsou potřeba.

Ještě předtím než jsme spolu začali chodit, jsem se jí ptal: „Jsi si vědoma toho, že chci být jednou farářem?“ :D I přesto se mnou začala chodit, řekla mi své „ano” a vzala si mě a věřím tomu, že mě v tom podporuje.

 

MO: Na závěr, čemu se nejraději směješ/smějete?

AR: Smích je prima a asi nejraději historkám přátel. O to víc ale oceňuji radost ze společného setkání. Ač nemám moc dobrou paměť na jména, rád potkávám nové lidi a poslouchám, jak vnímají svět kolem sebe.

 

MO: A na úplný závěr, chtěl bys vědět něco o sboru nebo se necháš překvapit?

AR: Zatím jsem Vršovický sbor navštívil jen párkrát. Něco málo o jeho aktivitách jsem se již dozvěděl z minulého čísla Katakomb. Zajímalo by mě, kolik se na bohoslužbách schází lidí a zda se na sboru kromě dětí setkávají i další generace? Asi před 6 lety jsem ve Vršovicích potkal i nějakou mládež. Těším se, až budu mít možnost se s vámi seznámit.

 

MO: Poslední roky se na bohoslužby v průměru vypraví kolem 40 lidí. Hodně silná je generace s dětmi mladšího i staršího školního věku. Ta má setkání jednou za měsíc. Ale je to vlastně věkem neohraničená skupina. Ze zvyku jí říkáme „třicátníci“ J. Padesátníků a šedesátníků vlastně ve sboru zas až tolik není, ale ti, kteří jsou, za sbor takřka dýchají. Skvělá je generace seniorů, bez těch bych si vršovický sbor nedokázal vůbec představit a ti chodí pravidelně na středeční biblickou a jednou za měsíc na takzvané „seniory“. Mládež se před dvěma lety přestala scházet. Odrostla a rozutekla se po celém světě (studují, pracují, hledají a nacházejí). Tu a tam se ale někdo objeví na bohoslužbách, nebo dá o sobě vědět jinak. Jednou za měsíc se setkávají předškolní děti, to je někdy pořádný hukot. A druhý rok mají před sebou 4 naši konfirmandi. Život sboru je myslím pestrý. V nevelkém společenství je velká rozmanitost. To mě na vršovickém sboru moc baví.

Aleši, moc Ti děkuji za rozhovor a těším se na rok, který máme před sebou.

Článek je oficiálně publikován ve Sborovém dopise Katakomby za měsíc říjen. http://vrsovice.evangnet.cz/sborovy-dopis/ První část rozhovoru pak ve SD za měsíc září. Odkaz na první část rozhovoru na mém blogu.